Zatímco kamarádka, která mě na samotný koncert nalákala, se mi u piva v hospodě naproti vysočanské hale svěřila, že ode dne nákupu lístku nejednou proklela jeho cenu (1800,- káčé, stání u pódia), já se podobným pocitům bránil s tím, že na další podobnou mega akci půjdu ve svém životě už pouze v naprostém pominutí smyslů, a tudíž celkem nemá smysl litovat utracených peněz.
S ohledem na cenu pitiva a všeho možného uvnitř O2 Areny, jsme do sebe povinně nalili rezavý mok a vydali se k severní části haly. Ta se plnila již dlouho před samotným začátkem. Zkušení věděli, že pro ty, kdož vlastní lístky k stání, bude lepší přijít raději s dostatečným předstihem, nutným k nalezení svého místa, ze kterého bude na pódium nejlépe vidět.
Než jsme se na to své postavili my, museli jsme projít dvěma turnikety a jednou šatnou. Teprve potom jsme mohli zaplout mezi ostatní účastníky šou. Koncert právě startoval. Čekalo nás však nemilé překvapení: místa k stání to sice byla, ale rozhodně ne u pódia. To se dalo vytušit někde v dálce, stejně jako ta, která jej měla v příštích minutách a hodinách svým zpěvem ovládnout. Nedalo se tedy dělat nic jiného, než svůj pozdní příchod vykompenzovat prostrkáním se co nejblíže k pódiu. Což se samozřejmě neobešlo bez několika nepříjemných slov od těch, které jsme takto nechali za sebou, případně jim též návdavkem pošlapali boty. Přesto se dobrá věc podařila a my se tímto způsobem posunuli do míst, odkud byl již výhled mnohem lepší.
Halou mezitím již hodnou chvíli zněly údery bicích, basové kytary a tepaly jednoduché a úderné beaty. V jejich sevření se kroutila drobná, extravagantně oblečená zpěvačka a pokoušela se dodat publiku žádanou energii. Bylo vidět, že interpretka si koncert užívá, umí komunikovat s fanoušky a je rozená šoumenka. A přesto, že na božskou Madonnu v tomto nemá, jak poznamenala kamarádka a velká fanynka nestárnoucí popové královny, rozhodně se bylo na co dívat. Představení totiž jeho tvůrci naplánovali skutečně efektně. Náboj mu dodávaly krom originálních kostýmů z dílny Jeana-Paula Gautiera, též artistické výkony tanečnic a tanečníků (ti většinou poskakovali na pódiu polonazí a bohužel výrazně převýšili počet tanečnic – příště méně maskulinní koncert, Kylie!). Ono „vizuálno“ (na prvním místě se samotnou zpěvačkou, která je vážně moc pěkná) bylo však bohužel to jediné, čím mě koncert upoutal. Již po půl hodině mě přepadl neodbytný pocit, že melodie většiny písní se donekonečna opakují. Nohy začaly tvrdnout a já se modlil, aby se do představení vpasovalo něco, co by šou ozvláštnilo. Dočkal jsem se. Pódium zhaslo, ze stropu se spustila fialová opona a – nastala přestávka. Překvapení návštěvníci akce sice nejdříve slabě pískali, pak se ale s pauzou smířili a mnozí zamířili vstříc párkům a pivu. My ale zůstali, nikam neodcházeli, to abychom se do začátku druhé poloviny koncertu pokusili posunout ještě o nějakých deset patnáct metrů blíže k pódiu. Povedlo se.
Avšak ani hudba po přestávce nenadchla. Perlou večera zůstával nadále rej zpěváků a tanečníků v roztodivných kostýmech, na začátek v japonském stylu. Poté, co z kraje druhého dějství Kylie vyrukovala na diváky s tanečními „peckami“, dočkali jsme se i dvou balad – ty se konečně daly i poslouchat, k čemuž se přidalo rovněž jejich přesvědčivé podání. Zbylé písně, resp. ty mezi těmito klidnými, pomalými písněmi a přídavky, jež si publikum vytleskalo a vydupalo, představovaly dle mého jen prachsprostou „vatu“. Jak při odchodu z haly kamarádka poznamenala, přídavky se jí z celého koncertu líbily nejvíc – nejspíše proto, že Kylie vybrala své starší a dostatečně prověřené pecky. Společně jsme se nakonec shodli na jedné až dvou písních, které stály za to, měly jak náboj, odpovídající podání, tak vcelku přijatelný text prostý tradičních klišé (např. I will love you forever, please set me free … a tak dál, ostatně známe z rádií, že?).
Přesto však, jak jsem koncert Kylie Minogue ohodnotil, nepovažuji svou účast na něm za ztrátu času. Přesvědčil jsem se koneckonců, jak asi většina podobných mamutích podniků vypadá: zjistil jsem, že přísně vzato nejde o žádné velké umění, že je to pouze popový cirkus, nabízející fanouškům, posluchačům a divákům oddech a relaxaci. Nic víc, nic míň. Čímž se nechci posmívat ani Kylie Minogue, ani cirkusům.
Blog | Jakub Rychtar