To by ještě scházelo! Pozoruji, že někteří posluchači v první řadě se
opravdu snaží, seč můžou, sledovat učitelovu (slovo pedagog se opravdu
nehodí) slovní ekvilibristiku a najít v jím pronášených větách jakýsi
smysl či informaci. Když nenarazí ani na jedno, zklamaně zakroutí
hlavou a začnou zhluboka přemýšlet, co a jak jim pomůže zmizet z této
místnosti, z této budovy, ze světa politologických žvástů. A v
učitelově přednášce se to mezitím nepřestává hemžit jmény, daty a
myšlenkovými konstrukcemi kohosi, kdysi. Pravda, sem tam se vyučující
pokusí zapojit do výuky i studenty (jak se to tak obvykle dělává, a
nejen v rámci seminářů), ale ani to mu nejde. Lépe řečeno, cosi se mu
podaří – nenechat studenta mluvit, skákat mu do řeči či se dokonce
škodolibě „pást“ na tom, kdo zrovna správně nezodpověděl jeho dotaz.
Zde je na místě dodat, že takovou situaci poznala valná většina těch,
kdo dochází na přednášky tohoto člověka (téměř všechny jím vedené kurzy
jsou, bohužel, povinné či alespoň povinně volitelné, není tedy před
nimi úniku, pokud člověk touží dostudovat) na vlastní kůži. Některé
dotazy onoho akademika jsou totiž položeny tak, že jsou takřka
nezodpověditelné. Tato situace, kdy se učitel, pokoušeje se rozšifrovat
vlastní položenou otázku, zamotává sám do sebe, končí často smíchem.
Smíchem stejně škodolibým, jako předchozí otázky vyučujícího. „Nic,“
říkám vedle sedícímu kamarádovi. „Skončíme určitě přesně.“ Což
přeloženo znamená, že z obvykle hodinu a dvacet minut trvající
přednášky, zbude zas jen čtyřicetiminutový paskvil. Zmíněný profesor
(ano, učitel má skutečně titul profesora!) totiž chodí zásadně pozdě…
Nefunguje ani ona proslulá „akademická čtvrthodinka“ – v případě našeho
učitele ztrácí tato veškeré své původní kouzlo, jeho zpoždění se
počítají na desítky (a desítky) minut. Docela by mě zajímalo, zda by
takové situace vyřešilo například zavedení školného. Sám za sebe si
myslím, že ano. Minimálně by měli studenti v ruce nástroj či zbraň v
podobě stížnosti: „Platíme si za kvalitní výuku a chceme ji mít! Nač
sledovat takovéhle cirkusy?“ ptali by se a jistě právem. Probíhá-li u
nás již dlouhou dobu diskuze o problému školného, resp. přetřásá-li se
celková kvalita českých vysokých škol, bylo by záhodno prohodit pár
slov též na adresu kvality samotných pedagogů. Zatímco někteří, a máme
jich také na fakultě dost, dokážou studenty svým slovním projevem
doslova strhnout a připoutat k látce, jiní jsou k uzoufání nudní,
nekoncepční, nepříjemní. Jsou i tací v této sortě, kteří se cítí
studenty jaksi obtěžováni, zdržováni. Takže já říkám – zavést školné a
to co nejdříve! Teprve potom budeme jakožto studenti klienty a
zákazníky školy. Jak se to říká? Náš zákazník, náš pán?
Blog | Jakub Rychtar