Reklama
 
Blog | Jakub Rychtar

Nechceš změnit téma? Aneb Hranice ultrapravice

„Tak hele víš co? Já tu ÉÚ moc nemusim. A mám rád Klause, aby bylo jasno! Ne jako člověka, ale jako toho, kdo prostě tak nějak sedí na tom trůnu českejch králů. Jak instituci! Jako někoho, kdo se Čechů jako národa zastává! Připadá mi to celý tak nějak posvátný, ty vole!“ říká mi známý a s každým slovem mu huba jede rychleji a rychleji. Lapíme v hospodě, já usrkávám silné černé pivo a poslouchám. Debatu o mezinárodně-politickém zakotvení naší republiky jsem vlastně začal já, to je fakt. Teď toho najednou lituju. Zapomněl jsem, že tenhle člověk je z trochu jiného těsta…

Přesto doufám, že rozhovor skončí, jako obvykle, pokud už se dostaneme k handrkování se o politice: tedy dohodneme se, že se nedohodneme, dáme si posledního korbílka – a půjdeme si každý po svém. Sport s názvem pivní tlach měl dodneška jasná pravidla. Tu ale kamarád vytahuje svůj zbrusu nový mobilní telefon a ukazuje mi, jaké si na něj přilepil pozadí (naštěstí ne svoje, to je ale jen rychle se rozplynuvší marná naděje, že vše skončí v přijatelných mezích). Z telefonu na mě totiž najednou civí fýrer v hnědé košili a s červeno-bílo-černou páskou na rukávu. Ulízlé vlasy, sestřižený knírek – skutečný Adolf. Do toho zní jakýsi dost povědomý třetiříšní (podle vzoru třetihorní) vojenský pochod. Jako nefalšovanému hovadu se mi nejdříve roztáhne obličej do křečovitého úsměvu – (marně) tuším cosi jako zárodek hodně černého vtípku. Pointa se však nedostavuje, rysy tuhnou, neurony, chudiny, dost dobře neví, co si mají s právě obdrženou informací počít. Následuje další obrázek, další pochod, jakýsi debil, řekl bych Goebels, řve jako tur a pod ním pochodují zfanatizované davy.
„Co blbneš, vole?“ nedá mi to.
„Já? Já? Podivej se na sebe! Podivej se na to svoje triko! No?!“
„Co je s nim?“
„Máš na něm srp a kladivo, né?“
„To jo, ale ty se jako červená rudá skvrna vlejvaj do kanálu, nevidíš? To je to antikomunistický triko, blbe!“
„Máš štestí. Nesnášim komouše, zatrh bych jim tipec.“
„A co ten Hitler?“
„Dyk to je taková legrace vole, dyk víš, že já sem takovej ten národovec. Ale ne v tom špatnym slova smyslu! Prostě nevidim na pořádnym vlastenectví nic špatnýho. Spousta chytrých lidí jsou vlastně taky národovci – zrovna Klaus třeba. Vobrací se proti tý ÉÚ s docela, podle mě, racionálníma argumentama. Nebo ta strana Národní demokracie nebo jak se to jmenuje. Že jo, prvorepublikovym předsedou týdle strany byl Kramář, a ti maj dneska taky hodnoty, který sou mi vyloženě sympatický.“
„Furts mi neodpověděl, co s tim má společnýho fýrer, proboha?!“
„To já chtěl jako narazit na to obhajování národa a tak… Vážit si toho, že sme nějakej ten národ a že se nerozplynem… Navíc ta pevná ruka, že jo…“  
Zvedám ruku a mávám na pingla. Budu platit. Toho posledního, nedopitého piva je škoda, ale na druhou stranu se nepomatuju, kdy jsem se těšil na cálování tak, jako ten večer.
„Ty vole pochop, že nás tydle ideologie lákaj víc, než tebe, kterej na tom sídlišti žiješ jako v mýdlový bublině! Zatočit s neřádama trošku tvrdě… Víš třeba něco o černejch?“
„Jak o černejch?“ ptám se, žel tuším.
„No vo cikánech!“ zahalasí známý a paní u vedlejšího stolku, která si za ním celou dobu zapisuje něco do poznámkového bloku, s sebou nervózně trhne. 
„Sou všude! Všude! Černý huby! A tu Stehlíkovou bych poslal do takovýho ghetta! Aby viděla!“
„Vsadil bych se, že už něco takovýho absolvovala…“
„Ale hovno… Je to laboratorní myš, ministryně jedna…“
„Pořád nechápu, co s tim má společnýho Hitler…“
„Hele, nech to bejt, to je prostě legrace, kterous nepochopil…“
Kamarád odchází z hospody zjevně rozladěn. 
„Tak já to řeknu přímo, vole: vim, že jsem rasista a xenofob, a celkem se mi s tim nechce nic moc dělat. Abys rozumněl…“
Nerozumím. Nepochopil jsem. Známý, se kterým jsem se sešel v hospodě je a bohužel vždycky byl trochu víc doprava (řečeno nanejvýš kulantně). Jenže studuje už několikátým rokem politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově, takže jsem s každým setkáním (marně) očekával, že mu na škole někdo moudrý dostane ty nesmysly s Národní stranou a Národními demokraty z palice. Nestalo se, a proto doufám, že pokud se máme znovu v blízké budoucnosti zase potkat, zůstaneme alespoň u hodnocení fotbalových zápasů Ligy mistrů. Tj. u tématu, o kterém se s ním dá bez problémů a bez emocí bavit. Stejně tak jako o tisíci jiných věcech. Přece jen je vysokoškolák, že… Nebo jsem fakt tak naivní a názory ultrapravice proniknou krom inteligentnějších vrstev obyvatel i do diskuzí o nejprestižnější fotbalové soutěži? 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama